Vyvalené oči a pokleslé brady

I když se česká politika často jeví jako šílená, je ve skutečnosti celkem předvídatelná. U Klause se lze téměř vždy spolehnout, že zareaguje na cokoli teprve poté, co si ověří náladu ve společnosti (aniž by k tomu ovšem potřeboval paroubkovské průzkumy a analýzy). Havel je předvídatelný ve své bohorovnosti vůči veřejnému mínění, ať už káže o šetření energií, zatímco sám se prohání v SUV od Mercedesu, nebo když vyjadřuje svoji podporu „humanitárnímu bombardování“. Už jsme si také zvykli na pěst, kterou Nečas buší do stolu, když není po jeho, a také na to, jak rychle s tím přestane, když jeho pravici začne hrozit (politický) zánět. Nikoho už nepřekvapí, že Kalousek viní ze svých vlastních chyb ostatní - psychiatři to nazývají „projekcí“, laická veřejnost zase zlodějem, co křičí „Chyťte zloděje!“. Když se nad tím zamyslíte, tak jediným elementem české politiky, který nás občas dokáže přinutit zírat v němém úžasu, je Ústavní soud.