Úskalí předsednické funkce

Být předsedou české politické strany už dávno není procházka růžovým sadem jako kdysi. Vezměte si takového Karla Schwarzenberga, hlavu TOP 09. Ten nedávno šokoval i zbylá 4 % voličů, kteří mu stále důvěřují, prohlášením, že vata v armádních zakázkách figuruje všude ve světě. Nebo předsedu ODS Petra Nečase, který nedokázal postřehnout ironický náboj svého vlastního prohlášení, že švédská strana není dostatečně vstřícná při jednání o gripenech. Či Bohuslava Sobotku, předsedu ČSSD, kterému je dáváno za vinu, že udělal z Davida Ratha korupční monstrum, zatímco on pouze tlumočil to, co mu poradili jeho zkušenější přátelé právníci. Nebo Karolínu Peake, šéfku LIDEM, jejíž strana je tu kvůli lidem, kromě těch, kteří by si chtěli přihlásit auto. Ani Vojtěchu Filipovi se v předsednickém křesle KSČM nesedí dvakrát pohodlně: trne strachy, že dřív, než se jeho straně podaří triumfální návrat do vlády, bude Česko už tak zadlužené, že jej zahraniční bankéři zabaví a prodají v dražbě jako nějaký řecký ostrov.