Puškin pro internetovou dobu

V tento den v roce 1836 dokončil Alexandr Puškin jednu ze svých nejslavnějších básní, v češtině a angličtině známou jako „Exegi monumentum“ a v ruštině jako „Já pomník zřídil si, ne lidských rukou dílem“. (Viz text básně v češtině, angličtině a ruštině). Báseň inspirovaná Horatiem a Děržavinem je dobře převoditelná do věku internetu, kdy si skoro každý vztyčuje vlastní pomníček na sociálních sítích s nadějí, že cesta k němu nikdy nezaroste. Jen málokterý z nich přetrvá tak dlouho jako Puškinův, jenž jako by ve svých verších přesně předpověděl, že slech o něm se bude šířit po celé věky. Chlubil se vlastním peřím, „lajkoval“ vlastní status. Nebo v tom byla jemná ironie, jak nadnesl Vladimir Nabokov? Když Puškin v poslední sloce napsal, že máme být stejně lhostejní k pomluvě i k chvále, vyjádřil tím skutečnou internetovou moudrost. Ale když doplnil, že se nikdy nemáme hádat s hlupákem, ponechal otevřenou možnost, že skutečný hlupák, kterého měl na mysli, je ten, jehož vídáme ve svém odraze.