Friday Edition: Proč americká média upřednostňují Hillary Clintonovou?

Článek původně vyšel před volbami ve zpravodaji Mediažurnál. Text přetiskujeme s jeho laskavým svolením.

Když Hillary Clintonová před volbami navštívila Show Jimmyho Fallona, vytáhl Jimmy pomačkanou papírovou tašku plnou věcí, které Donald Trump nechal v šatně jako host o den dříve. V tašce byla i fotka Vladimira Putina v červeném rámečku ve tvaru srdce. Diváci si z toho měli odnést, že Trump miluje Putina a musí mít fotku svého idolu u sebe, ať už jde kamkoliv.

Samozřejmě šlo o vtip, je to ale dobrý příklad toho, jak mainstreamová média ve Spojených státech ovlivňují prezidentské volby. Překvapivě velká část Američanů, především těch mladých, získává většinu svých informací o politice z nočních talk show (kterých se napříč různými kanály vysílá více než deset). Maličkosti typu Putinovy fotky tak mohou voliče ovlivnit.

Trump si za svou reputaci Putinova fanouška může z velké části sám. O ruském prezidentovi se vyjadřuje pozitivně a sám sebe prezentuje jako někoho, kdo by přijal podobně „rozhodný“ styl. Clintonová spojení Trumpa s Putinem využila v první prezidentské debatě na konci září. „Není pochyb o tom, že Rusko používá kybernetické útoky proti mnoha organizacím v naší zemi, a mě to hluboce znepokojuje,“ řekla Hillary. „Vím, že Donald Vladimira Putina chválí, Putin se ale dívá daleko do budoucnosti.“

Když Clintonová obvinila Putina z hackerských útoků na emaily Národního demokratického výboru, Trump zareagoval prohlášením, že nikdo nemůže vědět, že to bylo právě Rusko. „Hillary říká Rusko, Rusko, Rusko, ale já nevím..., možná to bylo Rusko. Chci říct, že to mohlo být Rusko, ale stejně tak to mohla být Čína. Mohla to ale být i spousta dalších lidí.“

Američtí voliči jsou vedeni k tomu, aby věřili, že Rusové patří k nejlepším hackerům na světě. Zároveň jsou prý ale natolik neopatrní, aby po sobě během akce u Demokratů zanechali stopy. Trump využil televizní debatu k tomu, aby tento závěr zpochybnil, jeho vyjádření k tomuto tématu si ale mainstreamová média v podstatě nevšímala. Média totiž nepochybují o tom, že to byli Rusové.

Mnohá z těchto médií vlastní konglomerace s úzkými vazbami na zbrojní průmysl, což by mohlo vysvětlovat, proč věnují Trumpově spojení s Putinem tolik pozornosti. Zásadní změna americké obranné politiky se začala formovat v roce 1992, kdy New York Times odhalily existenci tajného plánu, který sestavil společně s dalšími „neokonzervativci“ zprava i zleva tehdejší ministr obrany Dick Cheney. Hlavní myšlenkou bylo nikdy nepřipustit, aby se objevila konkurenční velmoc, která by mohla ohrozit americkou převahu.

O devět let později události 11. září umožnily Dicku Cheneymu, který už v té době zastával úřad viceprezidenta, plán uskutečnit. Národní bezpečnostní strategie z roku 2002, která je jako veřejný dokument snadno dostupná, mluvila o potřebě „znovu potvrdit zásadní roli americké vojenské síly“ a „odradit další země od toho, aby s Amerikou v této oblasti v budoucnu soutěžily.“ Vojenské akce Spojených států na Blízkém východě a ve východní Evropě po roce 2002, včetně rozšiřování NATO, byly plánovány za účelem dosažení tohoto cíle. Ambiciózní rivalové, které bylo třeba „odradit“, zahrnují Írán, Sýrii, Srbsko, Rusko a (do menší míry) Čínu.

Trumpem deklarované cíle (chce zlepšit vztahy s Ruskem, stabilizovat Blízký východ a přestat exportovat demokracii; tvrdí, že zahraniční politika Baracka Obamy, především na Blízkém východě, je „úplná katastrofa“ a že ví, jak to napravit), by mohly tuto dlouhodobou politiku narušit. Trump představuje hrozbu pro vizi americké vojenské dominance, kterou Cheney, Bush a Obama sdíleli.

Hillary Clintonová reprezentuje pokračování této vize, ovšem i ji si některá mainstreamová média vychutnala. New York Times, které vždy podporují demokratické kandidáty, začátkem minulého roku věnovaly značný prostor knize „Clinton Cash“. V článku na titulní straně použily NYT citát z této knihy, který říká, že Clinton Foundation dostávala vysoké platby od zahraničních subjektů ve stejné době, kdy Hillary jako ministryně zahraničí rozhodovala o záležitostech, ze kterých mohly tyto zahraniční subjekty profitovat.

New York Times pátraly dál a zjistily, že jednou ze zemí, kterým Hillary pomohla, bylo Rusko. Bill Clinton dostal za vystoupení v Moskvě 500 000 dolarů ve stejném období, kdy americké ministerstvo zahraničí schvalovalo akvizici důležitých zásob uranu ruskou společností Rosatom. Celkem získala Clinton Foundation od lidí napojených na tento obchod 2,35 milionu dolarů. Navíc nadace tyto příspěvky nezveřejnila.

Obvinění proti Billovi a Hillary jsou mnohem závažnější než ta proti Trumpovi. Ten je obviňován z toho, že má Putina „rád“ a že se „chová jako“ on, zatímco Bill a Hillary jsou obviňováni z činů ve prospěch Ruska, které by mohly být považovány za vlastizrádné.

Proč tedy New York Times toto téma nejprve Trumpovi nabídly, jen aby před pár týdny stejně oficiálně podpořily kandidaturu Hillary?

Jedna teorie, které mám tendenci věřit, říká, že velmi mocná „neokonzervativní“ frakce v rámci establishmentu (zahrnujícího republikány i demokraty) si jako svého kandidáta vybrala Jeba Bushe a chtěla mu dát silnou kartu, kterou by mohl proti Hillary použít. Když Jeb nenaplnil očekávání a v primárkách prohrál s Trumpem, musela být strategie změněna a preferovaným kandidátem se stala Hillary. George H.W. Bush dokonce prohlásil, že ji bude volit. New York Times samozřejmě o knize „Clinton Cash“ přestaly psát.

Na základě tohoto scénáře mediální spojování Trumpa s Putinem, a spojování Putina s kybernetickými útoky, slouží dvěma cílům. Zaprvé to oslabuje Trumpa jako kandidáta, zadruhé to oslabuje Rusko jako možného regionálního rivala hegemonie Spojených států. Zdůrazňovat spojení Hillary Clintonové s Putinem by na druhou stranu bylo kontraproduktivní, protože by to oslabilo její schopnost pokračovat v současném směřování americké zahraniční politiky. To je podle mě jeden z hlavních důvodů, proč mainstreamová média z velké části upřednostňují Hillary.

Možná ale vůbec nezáleží na tom, kdo vyhraje. Možná je Trump dost chytrý na to, aby si uvědomil, že neokonzervativní politika definovaná v roce 1992 bude pokračovat, ať už s ním, nebo bez něj, a zbytek je jen mediální show pro voliče.