Friday Edition: Obama odflákl pražský Nobelův projev

Ve své nové knize The World as it is: A Memoir of the Obama White House (Svět jaký je: Memoáry Obamova Bílého domu) bývalý spolupracovník Baracka Obamy Ben Rhodes vypráví, jak spolu napsal pražský projev z 5. dubna 2009, který Obamovi přispěl k udělení Nobelovy ceny za mír.

Pražským projevem jsme se chtěli oprostit od praxe pouhého reagování na situaci, kterou jsme zdědili, a požadovat novou dohodu o kontrole zbrojení s Ruskem. Projev dále volal po zabezpečení jaderného materiálu po celém světě a diplomacii, která by Íránu zabránila v zisku jaderných zbraní. Věděl jsem, že slova amerického prezidenta mají mnohem větší váhu a mohou vyvolat mnohem hmatatelnější reakci než slova kandidáta. Stejně jako v případě berlínského projevu nestrávil Obama nad draftem vzhledem ke všem ostatním povinnostem příliš času, takže jsem se ocitl v situaci, kdy jsem si ho sám v hotelovém pokoji v noci před projevem pročítal a přemýšlel, jestli neklademe laťku příliš vysoko: „Budeme usilovat o mír a bezpečnost, které přinese svět bez jaderných zbraní.”

Uprostřed noci mě probudilo zvonění telefonu a musel jsem se dostavit k naléhavému setkání v mobilní kanceláři Rady pro národní bezpečnost. Severokorejci, kteří již před několika lety testovali jaderné zbraně, právě provedli test balistických raket. Provizorní kanceláře, ve kterých se na cestách konají porady Rady, nejsou příjemná místa. Podél zdí hotelového pokoje je rozvinuta modrá plachta, aby se předešlo nahrávání videa, a v pozadí neustále hraje mix popových odrhovaček, což má zablokovat pokusy o odposlouchávání. Obama vešel do stísněné místnosti obklopený několika spolupracovníky a prohlásil, že „být prezidentem není zdaleka tak okázalé, jak se říká.”

Pak si sedl a vyslechl několik poradců, kteří jej informovali o raketovém testu. Za pár hodin měl promluvit k desítkám tisíc Čechů. Mně mezitím došlo, že projev má najednou mnohem širší obecenstvo, včetně vedení Severní Koreje. „Půjdu si na chvíli lehnout,” řekl mi Obama. „Měl bys tohle do projevu přidat.”

V předchozích dnech jsem toho ani já moc nenaspal. Sedl jsem si k počítači a do projevu zařadil ostře formulované varování o izolaci, které by Severokorejci čelili v případě, že budou pokračovat s jadernými a raketovými testy. Bylo k zamyšlení, že naše rozhodnutí přednést plánovaný projev na téma jaderných zbraní, mohlo uvést do pohybu sérii rozhodnutí v Pchjongjangu, která vedla až k vystřelení rakety do moře. Dny strávené na cestách v provizorních kancelářích mimo dění, mě vyčerpaly. Když jsme se vrátili do letadla, propadl jsem se do hlubokého spánku. Vzbudil mě až prezident Obama, který se mnou třásl. Chvíli jsem netušil, kde to jsem, pak mi ale došlo, že nade mnou stojí prezident Spojených států. „Dámy a pánové,” řekl, „tohle je Ben Rhodes!” Ze všech stran zazněl potlesk, protože se projev stal vůbec nejpozitivnější částí naší cesty. Prezident Obama kladnou zpětnou vazbou obvykle šetřil, ale stejně jako trenér, který ze svých hráčů umí dostat to nejlepší, přesně věděl, kdy pochválit.