Kdo se pod přísahou přizná k úniku informací?

Jeden z nejznámějších okamžiků v historii amerických zpravodajských služeb nastal v březnu roku 2013, kdy ředitel americké národní rozvědky James Clapper řekl senátorům, že Národní bezpečnostní agentura (NSA) „vědomě“ neshromažďuje „vůbec žádný druh dat“ o milionech či stovkách milionů Američanů. Poté, co Edward Snowden zveřejnil svá odhalení, bylo zřejmé, že Clapper lhal. Samozřejmě, že lhal, naznačil Saxby Chambliss ze zvláštního senátního bezpečnostního výboru. Clapper nemohl utajované informace prozradit, dokonce ani Senátu. A senátor, který otázku položil, si toho byl vědom, když Clappera dostal do této nepříjemné situace. Přímé zdroje Seznam Zpráv ve věci údajného plánu Jana Hamáčka dohodnout se s Ruskem ohledně Vrbětic jsou v podobné situaci. I kdyby jim špionážní agentury a soudy povolily o utajované schůzce mluvit, byly by skutečně ochotny přiznat, že únikem informací do Seznamu porušily zákon?