Mnichov a Kábul

Ministr kultury Lubomír Zaorálek včera přirovnal pád Kábulu a ovládnutí Afghánistánu Tálibánem k Mnichovské dohodě ze září roku 1938. Televizi Prima řekl, že se jednalo s Tálibánem a nikoli s afghánskou vládou; že Tálibán vůbec nedodržel to, co slíbil v předchozích dohodách; že afghánský prezident Ašraf Ghaní utekl stejně jako Edvard Beneš v době, když už bylo zřejmé, že je všechno ztraceno; a že dneska tam bude protektorát Tálibánu. (Čí, to už neřekl.) Je tu však jeden zásadní rozdíl, o kterém se Zaorálek nezmínil. Nikdo otevřeně nepovažuje způsob, jakým Spojené státy ukončily válku v Afghánistánu, za úspěch. Naproti tomu Franklin D. Roosevelt považoval Mnichovskou dohodu za „skvělý příklad týmové práce, kdy všichni spolupracovali s opravdu velkým úspěchem“. Stále však zůstává tabu hovořit o tom, jak si FDR připsal zásluhu za Mnichov, podobně jako bylo po léta tabu mluvit o tom, kam válka v Afghánistánu směřuje.