Friday Edition: Okamžik jedinečné dominance

Zaujal nás výrok bývalého amerického velvyslance v Rusku Williama J. Burnse z května 2019, ještě než se stal šéfem CIA ve vládě Joe Bidena:

No, za vlády George H. W. Bushe jsem byl poměrně mladý diplomat, ale za celé to vládní období jsem se toho naučil asi stejně jako za tři a půl desetiletí. Víte, rok 1989 byl jedním z těch nepřirozených okamžiků na mezinárodní scéně, které se naskytnou tak jednou nebo dvakrát za století.

Stalo se to po roce 1945, kdy skončila druhá světová válka a začala studená válka. V roce 1989, ke konci studené války, došlo k rozpadu Sovětského svazu. Obě tato období byla spojena s určitou skupinou amerických státníků: Acheson, Kennan a Truman na konci čtyřicátých let, a pak Bush 41, Baker, Scowcroft a Powell, jako tehdejší předseda Společného sboru náčelníků štábů. Oni všichni chápali důležitost těch okamžiků, i tomu, jakou moc to Spojeným státům dávalo.

Ale na Bakerovi mi vždycky imponovalo, že chápal, že to není trvalý stav a že výzva spočívá v tom, jak tuto moc v daném okamžiku využít k pokusu o vytvoření mezinárodního řádu, který by tento okamžik jedinečné dominance Spojených států přečkal. A Baker měl smysl pro strategický cíl, což je pro každého úspěšného diplomata či státníka mimořádně důležité. Měl smysl pro strategickou empatii. Chci říci, že stejně jako prezident Bush rozuměl prekérní situaci Michaila Gorbačova, když se jeho vlastní země kolem hroutila.

Dnes je ve Washingtonu módní mluvit o tom, že by se americká diplomacie měla ve světě více „prsit“ (restore ‘swagger’ to American diplomacy). Nikdy jste neviděli Bushe 41, Bakera nebo Scowcrofta „machrovat“, a to bylo v době, kdy podle jakéhokoli objektivního měřítka „machrovat“ mohli. Nezažili jste, aby na konci studené války bouchali na Berlínské zdi šampaňským.